V pátek, 14. března, jsme se vydali po stopách historie, která je možná blíž, než jsme si mysleli. A je to pravda.
Historie je v kameni, který najdete na zemi. Historie je ve vařečce vaší babičky. A pak je historie, která je viditelnější, která má větší dopad. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale je dobré si to občas připomínat.
A ještě důležitější je to ukázat těm, kteří budou tvořit další historii.
Proto jsme se s Expedicí 80, pojmenované po 80letém výročí od konce války, vydali po stopách, které měly dopad na mnoho lidí, mnoho životů. Ať je to vystěhování obcí jako Sedlčany nebo Neveklov, ať je to vojenský výcvik u Bystřice. Některé výklady jsme slyšeli z úst lidí, kteří to skutečně zažili, některé od těch, kteří dějiny podrobně studovali. Byl to den plný informací se spoustou otázek k přemýšlení. Koneckonců, historie nejsou fakta, ale příběh.
Proto se přesunu k jednoduché otázce (která je jednoduchá jen svrchu, ve skutečnosti je mnohem složitější).
Ta otázka zní: Může se to opakovat?
Odpověď je zpočátku jednoduchá: Ano, samozřejmě, může se to opakovat. Protože se to už opakuje.
Jen se podívejte na ty blázny, kteří mají moc a chtějí moci víc. Jen se podívejte na ty nevinné lidi, kteří trpí pro krutost někoho jiného.
Proč se skutečně učíme o dějinách, o válkách, o tom, co bylo předtím? Aby to nebylo teď. Jen se na to podívejme, historie jde v cyklech, vždycky v nich šla. Souboje, hladomory, utrpení a pak chvíle míru. Jen aby se po pár desítkách let znova táhlo do další války. Jen se podívejme. Učíme se o historii víc než tři tisíce let dozadu. Za tu dobu se lidstvo vyvinulo, zlepšilo, poučilo. Nebo snad ne? A to je právě to, protože lidé se nikdy nepoučí. Lidé jsou velmi chamtivá stvoření. Někdo více a někdo méně, to je pochopitelné. A ten, kdo více, má logicky i větší ambice toho skutečně dosáhnout.
Historie není věc minulá, historie se opakuje a je právě teď tady. Cítíme ji, vidíme uprchlíky, kteří prchají za svobodou a za možností, alespoň trochu normálně žít. Je tady, je přítomná a opakuje se. Vždycky se opakuje.
A tak se ptám a ta otázka je povrchně jednoduchá. Čeho je to vizitka?
Jenom lidstva, jeho pýchy a přehnaných idejí, jeho krutosti a chamtivosti. Zdá se to smutné, protože je. Dokázali jsme toho tolik, věda, technologie, zdravotnictví. Samý pokrok. Ale co lidskost? Co laskavost?
Zním teď jako vyložená pesimistka a uvědomuji si to. Od toho tady přeci jen jsem. Ale i tak chci upozornit, alespoň okrajově, že nejsou jen špatní lidé. Když budete hledat, najdete spoustu těch, kteří pomáhali a budovali. Jsou tu také.
A teď zpět k mému kritizování. Kdo by řekl, že se nevinná úvaha o historii zvrtne v přemítání o celém lidstvu, o jeho počátku a i následnému konci. Je to vlastně docela logické. Pokud bereme v potaz nějakých šest let utrpení, bavíme se o nich do detailů proto, že to bylo relativně nedávno. Stále jsou tu ti, kteří si to pamatují. Taky už máme fotografie a tato etapa, chceme-li to tak nazývat, je relativně dobře zdokumentována. Tak si vezměte období v době, kdy bylo archivování nedůležité, kdy neexistovaly fotografie, kdy většina lidí neuměla psát, a tak je písemných pramenů minimálně. Nikdo už o tom nemůže vyprávět. A pokud jde historie v cyklech, a že v nich jde, protože o tom mluvím celou dobu, kolik takových období zoufalství a krutosti muselo být?
Nechám vás, abyste se nad nimi zamysleli sami. Já jsem koneckonců jen spojka, předám vám spoustu otázek a nechám vás nad tím přemýšlet, hledat odpovědi a do noci zírat do stropu se zoufalstvím, jak jsou lidé vlastně bezcitní. Ale povím vám jednu věc, na spoustu těch otázek ani já odpověď neznám. A budu ji hledat stejně dlouho jako vy, možná ji nenajdu nikdy.
Moje poslední otázka je důležitější než ty jiné, tak čtěte pozorně. Co můžeme udělat my?
Nevrátíme špatné činy našich předků. I kdybychom chtěli, je to minulost, jediné místo, které je nám vzdálenější než cokoli jiného. Ale je jeden čas, s nímž něco udělat můžeme. A to je budoucnost. Tu můžeme ovlivňovat, tu ovlivňujeme každý den.
Nechci po vás nic velkého, abyste se dívali na politiku, bojovali se zkorumpovaností, kázali o míru a pořádali demonstrace. Jen poslouchejte. Učte se, buďte laskaví, naslouchejte příběhům těch, kteří zažili krutosti a snažte se je neopakovat. Může to být jenom tím, že podržíte staré paní dveře, může to být tím, že přesvědčíte svého strýčka o tom, že vzít si něco, co vám nepatří jenom proto, že to chcete, není správné. Je to o malých krůčcích. A když jich bude víc, najednou to budou kroky. A dlouhými kroky můžete dojít až na konec světa.
Historie je příběh, je součástí každého z nás. Je něco, co nás utváří, co určuje a mění životy. Co buduje i ničí.
Historie jsme my sami.
K. Čeperová, 8. E
