Jmenuji se Sophie Hunter. Jsem obyčejná šestnáctiletá dívka žijící na kraji města Long Beach. Mám jen jednu kamarádku, která je sice skvělá, ale dost ustrašená. Jmenuje se Caroline Herschel a znám se s ní od mateřské školy. Ve škole jsme brány jako “odpad”, málokdy na nás někdo promluví. Přesto jsme obě dvě šťastné a je nám to vcelku jedno. Ano, chtěly bychom být mezi populárními dívkami, jako je například Header Smithová, ale kdo by nechtěl.
Jako každý všední den jsem se s Caroline sešla na autobusové zastávce a jely jsme spolu do školy. Když dorazíme, vidíme všude na skříňkách vyvěšené plakáty. Téměř na každé skříňce je alespoň jeden plakát. Já si toho nevšímám a vyrazím ke své skříňce. Ale najednou se zastavím a nevěřím svým očím. Caroline na mě křikne: ,,Co se stalo? Proč se zastavuješ?” Obrátím se k ní a tiše jí zašeptám: ,,Já mám na skříňce taky plakát. Co to má znamenat?” Caroline se na mě podívá a začne číst růžově vytištěné písmo na plakátu: ,,Jsi srdečně zvána na moji obrovskou párty, kde chci oslavit svoje 17. narozeniny jenom se svými nejbližšími přáteli. Mezi ně patříš i ty! Můžeš s sebou vzít i doprovod, ale pouze jen jednoho, budu moc ráda, když se na mé oslavě objevíš. U mě doma ve 20.00. Header Smithová.” Caroline a samozřejmě i já tomu nemůžeme uvěřit. Jsme pozvány na párty! A nejen to, půjdeme na oslavu té nejoblíbenější holky na celé škole.
Hned po škole vyrážíme nakupovat do toho největšího nákupního střediska v celé Long Beach. ,,Na tuhle událost si musíme koupit něco skvělého, tohle se stane jenom jednou v životě,” řekne nadšeně Caroline. Já souhlasím a rozběhnu se do obchodu s těmi nejkrásnějšími věcmi. Strávily jsme tam dost času, možná tři hodiny, ale stálo to za to. Já jsem si koupila upnuté černé šaty, které mi byly přesně nad kolena, a sytě růžové lodičky. Caroline si vybrala velmi podobné věci, ale lodičky si nekoupila, neumí v nich chodit. Po nákupu jsme zamířily ke mně domů. Když vejdeme, uvědomíme si, že v záchvatu nadšení jsme se úplně zapomněly zeptat rodičů. Caroline zůstala stát u dveří a já jsem se natěšeně rozeběhla k rodičům. Vychrlila jsem na ně, co se mi dnes stalo úžasného. Ale rodiče jen dopověděli: ,,Víme, že máš společenský život dost omezený, ale na takovou velkou oslavu tě pustit nemůžeme.” Já jsem samozřejmě zareagovala naštvaně, nepočítala jsem s tím, že by se mi v tento den zničila nálada. Vykřikla jsem na rodiče, ale pak jsem si uvědomila, že to mi nepomůže. Rodiče mě poslali nahoru do pokoje a Caroline jela domů.
V sedm hodin to už nemůžu vydržet a volám Caroline, že na tu párty i přes zákaz rodičů půjdu. Caroline mi řekla, že jí to máma dovolila, ale přesto dodala: ,,Neměla bys riskovat, raději poslechni své rodiče, stejně nás tam určitě nechtějí.” Já se jen zhluboka nadechnu a řeknu Caroline: ,,Převleč se, vyrážíme. Budu u tebe za 10 minut.”. Caroline se jenom zasmála a řekla: ,,Budu čekat venku.” Strčila jsem si mobil do kapsy a vylezla ven oknem. Sice nejsem v přízemí, ale hned u okna mám strom. Přelezla jsem na strom a hned jsem byla dole. Tiše jsem přeběhla trávník a utíkala jsem směrem k domu Caroline. Ta už čekala venku a tak se ke mně jenom přidala a za chvíli jsme byly u domu Header. Podíváme se na sebe a sebevědomě vstoupíme dovnitř. Vidíme spousta světel, jak pobíhají po stěnách, a slyšíme hlasitou hudbu, která ve mně vytváří nejistý pocit: ,,Co tu vůbec děláme?”
Na párty jsme už asi hodinu a nikdo na nás nepromluvil, a to je tu asi 50 lidí!
Pokračování příště!!!
Kristýna Šustová 9.B