Jednoho dne se na svět vyklubalo malé ptačí mláďátko. Již od mala bylo jiné. Tropilo spoustu nesmyslných lapálií. Určitě více než tucetkrát uteklo z rodného hnízda. A ustaraná vraní matka ho po každé našla spát na jedné z vyšších větví, ne moc daleko od hnízda. Mládě nedávalo dostatečný pozor, až si jednou neuvědomilo, jak moc nízko slezlo. Už se stmívalo, a jelikož vráně ještě neumělo létat, nemělo se jak dostat zpět do hnízda.
Slunce již dávno zmizelo za horami a ze šera se díky tomu stala úplná tma. Mládě se bálo, nikdy nic takového nezažilo. V tuto dobu bylo zvyklé na teplo domova. Ale zatím cítilo jen zimu a černo černou tmu.
Najednou se z poza stromu ozvalo slabé “SŠŠ”. Nejdřív je slabě. Ale čím se podivný tvor přibližoval, tím bylo znělé “SSSSSS” hlasitější. Podivný tvor se tázal sám sebe chraplavým hlasem: ,,Ssššchšem ssschšsám?”
Nyní již bylo téměř jasné, že se jedná o starého hada, který v těchto výškách loví a to delší dobu. ,,Já vím, šššche tu jsssi, cítím tě.” Mládě se již připravovalo odpovědět tomu odpornému tvoru, když tu najednou něco rychle popadlo mládě zezadu a přidrželo mu zobák. Had to nebyl, ale matka také ne. Zazněl hlas tak mocný, že nemohl patřit hadovi: ,,Hade, ty odporné, zrádné stvoření, odplaz se zpět do té své hnusné a shnilé díry, do které patříš, nebo budu nucen využít mého ostrého zobáku a špičatých drápů.” Had, než aby riskoval svůj bídný život a mlčky se odplazil.
Silné sevření povolilo a mládě poprvé spatřilo svého zachránce. Nejednalo se o žádné velké nebo silné stvoření, nýbrž o malou, ale za to moudrou sovu. Ta se na mládě podívala a pravila: ,,Jsi ještě mladé a zbrklé, život ti teď dal druhou šanci a ty se poučíš z každé chyby, kterou jsi vyvedlo. Díky tomu, že jsi nepromluvilo, jsme teď oba naživu, a proto si pamatuj, že mlčení je někdy tou nejlepší odpovědí.”
Michael Jerman 9.B