Jedni rodiče měli malou dcerku. Starali se o ni, byli rádi, že ji mají, ale jednou se jim do domu vkradl zlý princ a Lociku ukradl. A uvěznil jí do podzemní věže. Nebyla to ta Locika, kterou každý zná a má krásné dlouhé a ještě zlaté a magické vlasy, protože tahle byla plešatá. A ten zlý princ, který ji v podzemní věži uvěznil, to vlastně myslel dobře, protože každý, kdo Lociku viděl, si o její holou hlavu málem vypálil oči. Její hodná macecha se už roky pokoušela vykopat podzemní tunel a svou nevlastní dcerku zachránit, ale nebylo to nic platné, zvlášť když měla jenom lopatu. Léta rychle plynula a Locika rostla do krásy, avšak její vlasy nerostly a na pleši se jí odráželo světlo ze žárovky na stropě. Ona podzemní věž nebyla tak malá a měla spoustu místností, dokonce i kuchyň, a Locika vůbec netušila, že existuje nějaký jiný svět, kde svítí slunce a kde žije zlý princ, který ji ve věži uvěznil a hodná macecha, která už roky kope podzemní tunel, aby ji osvobodila. Jenže jednou se zdí prokousalo malé stvoření s černým tělíčkem. Locika v životě neviděla žádného živého tvora a tak nevěděla, že je to krtek. Dívala se na to stvoření a přemýšlela, kde se vzalo. A to bylo snad poprvé, co ji napadlo, že není sama na světě, že je ještě jiný a větší svět. Celý den proseděla s hlavou na dlaních.
Mezitím šel zlý princ tajným podzemním tunelem, aby se podíval, jestli Locice náhodou nezačaly růst vlasy. A i když byla plešatá, uvědomil si, že je vlastně krásná. A tak ji začal navštěvovat a dělal jí společnost, ale nikdy jí neřekl, že právě on jí do podzemní věže uvěznil.
Čas plynul a z Lociky a prince se stali dobří přátelé. Ale hodné maceše se mezitím povedlo dokopat tunel a dostala se k Locice. Pověděla jí pravdu o tom, že princ, co ji navštěvuje, ji sem uvěznil a nabídla jí, že ji odsud vysvobodí. Zlého prince ve věži nechali a zamknuly několikrát zámek, aby se ven nedostal. Macecha Locice postavila velkou věž s balkónem, kde Locika mohla sedávat a obě spolu prožily hezký život. A na zlého prince, který pod zemí bušil na dveře, si už ani nevzpomněly.
Čeperová Kateřina, 6. E