Za devatero horami a devatero řekami bydlela v malé chaloupce na okraji lesa kouzelná bytost nevídaná a neslýchaná. Okraji lesa, u kterého bydlela, se každý vyhýbal. Prostě se toho místa báli. Jednoho dne se ale dívka jménem Amelie bydlící nedaleko lesa rozhodla, že se k té bytosti podívá a zjistí, jestli jsou všechny ty báchorky, které slýchávala skoro od všech, pravdivé. Vydala se tedy na cestu. S sebou si vzala jen to nejnutnější. Netrvalo to dlouho a došla k nádherné chalupě s doškovanou střechou. Zaklepala na dveře a zevnitř se ozvalo tiché „dále”. Ještě chvíli váhala, než se vydala dovnitř, ale potom vešla. Hned, co dveře otevřela, se jí do plic dostala nasládlá vůně. V rohu na malé židli seděla stařena a pletla. „Pojď dál, už na tebe dlouho čekám Amelie” promluvila sípavým hlasem. „Posaď se.” Amelii přejel mráz po zádech. Potichu pozdravila a sedla si na židli nedaleko té stařenčiny. Trochu jí to znervózňovalo. Stařena dál pletla a v podstatě si Amelie nevšímala. „Proč jste na mě čekala?” pronesla přidušeně, protože jí připadalo, že jestli se hned nedostane na čerstvý vzduch, tak jí asi nasládlá vůně udusí. Stařena se k ní obrátila čelem tak, že jí Amelie viděla přímo do obličeje. Se zděšením se zajíkla. Ten obličej totiž patřil její matce, která před osmi lety za záhadných okolností zmizela.
Klára Mikešová, 5. C