Znáte ten pocit, když se vám hroutí celý svět, ale pak se najednou začne znova skládat? Přesně takhle to bylo u Sandry a Nikoly ( ano, jmenovala se Nikola). Každá byla úplně jiná a přitom stejná. Sandra byla milá a jejím smyslem bylo pomáhat druhým. A Nikola…její původ zatím nikdo neznal. Sandře to ale přišlo zvláštní. Ona jí vypověděla všechno. Proč tu je, co je jejím smyslem, jak se všechno změnilo. Ona jí to to všechno odpověděla jen „HM“.
Sandra si ale pak začala všímat, že jsou rozdílné. Jednou se tedy zeptala. „Jaký je tvůj příběh?” V tu chvíli stály obě u kotle a připravovaly polévku ze zeleniny, co našly na poli. Nikola jen sklopila hlavu a do kotle přisypala jen trochu kukuřice. „No tak já ti řekla všechno. Cos ty řekla mě? HM?” Nikola dál sypala obsah své misky do kotle. „Už je tam té kukuřice moc.” křikla rozhněvaně Sandra. Ještě dobu poté, co snědly výtečnou polévku, Sandra žadonila a prosila ji, aby aspoň něco řekla. „No, tak jo!” křikla konečně Nikola. V tu chvíli byly na poli a sbíraly kukuřici na kaši k večeři. „Jenže pak mě pošleš pryč.” utřela si uslzené oči a pustila se do vyprávění.
„Ty jsi tu, abys pomáhala. Vařila byliny a co všechno. Jenže já jsem pravý opak. Někdo to totiž dělat musí. Kolikrát pošlu na někoho vichřici, aby mu strhla obydlí. Nebo pošlu do lesa lýkožrouty a stromy popadají. Zkrátka na jakoukoliv špatnost na jakou si vzpomeneš. Stačí lusknout a stane se. Kolikrát je to i proti mé vůli. Já jsem zlá a ty jsi nezlá čarodějka.” Po tvářích jí stékaly v horkých potůčcích slzy a s pláčem utekla tam, kde byla dřív, kdo by se taky chtěl přátelit se zlou čarodějkou?
Ten den seděla Sandra v chatrči, hvězdy byly na nebi a ona jedla po malých soustech kukuřičnou kaši. Zdaleka jí ale nechutnala tak, jako předchozí dny. Byla plná cucek a taky byla připálená. Nevěděla, co si má myslet. Kdyby jí to neřekla, asi by jí bylo líp. Seděly by na dřevěných židlích a jedly by tisíckrát lepší kukuřičnou kaši. Položila misku na stůl a na kus papíru napsala. PŘIJDU HNED. Vlastně to dělala dřív, když šla trhat býlí. Aby vesničané věděli, že se hned vrátí. Bylo jí to tak milé, že za ní každou chvíli někdo chodil, že si svůj obyčej zachovala do teď. Chtěla jít za Nikolou. Přece za to nemohla. Řekla pár slov a už byla před skalkou. Stál tam kotlík a u něj připálené houby. To snad nic jiného nejí? Pomyslela si Sandra. Z kotle se ještě kouřilo. Sandra se rozhlédla a uviděla pěšinku. Mezi stromy se táhla kličkovaná cesta. Byly na ní otisky bosých chodidel. Sandra neváhala. V mžiku seběhla po pěšině. Najednou přestalo být šero a krajinu prosvětlilo zapadající slunce. Nikola seděla u útesu. Bílé vlasy za ní vlály. Až kam oko dohlédlo se rozprostíralo moře. Sandra byla okouzlená. Počkat moře? Jsme v Česku. Najednou zapraskala větev. Nikola se otočila. Všimla si Sandry a luskla. Moře zmizelo a pod nimi byl náhle skalnatý sráz. Pod ním protékala špinavá bystřina.
„Běž.” špitla Nikola. „Ne. Nikolo, mně je jedno jestli jsi předurčená ke zlu. V nitru taková nejsi a…” v tu chvíli chtěla Sandra říct něco moc důležitého. Popošla k ní i blíž až byla jen pár centimetrů od propasti. Nikole se náhle změnila tvář. Jako by už Sandra nebyla její kamarádka. Natáhla ruce před sebe a prudce ji strčila.
Sandra padala dobrou chvíli než si uvědomila, co se děje. Řekla pár slov a snesla se dolů jako paraplíčko. Dopadla do úzké propasti. Na ublácenou zeminu. Těsně u ní tekl blátivý mělký potůček. Zadívala se nahoru a uviděla vyplašenou Nikolu. Jakmile se jejich pohledy setkaly, Nikola utekla pryč.
Sandra nevěděla, co dělat, a tak se vydala podél potoka.
Čeperová Kateřina, 5. C