Bylo nebylo za devatero horami a devatero řekami v jedné staré chatrči žila čarodějnice. Nebyla to ale ošklivá stará babizna s bradavicí na nose a shrbenými zády. Byla to hezká dívka s plavými černými kadeřemi. Měla hezké oči, milou tvář, přesto se jí lidé stranili . Byla to čarodějka, která pomáhala uzdravovat a pomáhat. Když se nějakému dítěti zasekl drak na stromě, řekla pár slov, a drak jako kouzlem sletěl na zem. Jenže teď, když každý měl internet, telefon a moderní medicínu… Nezbylo jí, něž si postavit chatrč na kraji lesa a trávit svůj věčný čarodějný život o samotě.
Jednoho dne, když svítilo slunce a na obloze ani mráčku, si tahle čarodějka, říkejme jí Sandra, míchala nad ohněm houby k obědu. Bylo jí jako vždycky smutno a tak vyšla před chatrč a pozorovala stromy, když tu k ní zavála vůně hub a ne z jejího kotlíku. Bylo jí jedno, že se jí jídlo připálí. Už tak dlouho nemluvila s někým … kýmkoli. Šlapala na větvičky , občas narazila do stromu či prošla trnitým křovím. Přes všechny šrámy na těle. Nevedly jí oči, ale nos. Nohy už měla samý puchýř, hlavu samou bouli a svůj černý hábit samou větvičku listí a špínu, vlasy celé pocuchané. Šla a vůně hub byla blíž a blíž. Už nemohla, neměla energii, ale pak zjistila, že tohle bylo asi zbytečné.
U nějaké skály stál kotlík s připálenými houbami, které však neztratily vůni. Sandra si sedla ke kotlíku a schovala tvář do dlaní. Byla si jistá že…že to bude třeba další čarodějka. Jak jí po tvářích stékaly slzy, draly se na povrch myšlenky, které byly schované a skryté těmi nepodstatnými. Co když je to všechno zbytečné, mít věčný život a být před všemi skryta.
Dřív prostě každý den přišel a odešel, každá chvíle se nelišila od té druhé. Sandra to nikdy nechtěla jinak. Prostě tu byla.
Teď ale stála u kotlíku s připálenými houbami a došlo jí, že je osamělá. Pak se jí do hlavy dostalo pár dalších otázek. Proč tu ten kotlík je? Ty houby jsou tady snad jen hodinu. Někdo je tady musel nechat! Jelikož už byla unavená, neměla čas nad tím dumat. Vydala se domů. Stačilo říct pár slov a byla doma. Před svou chatrčí. Vevnitř však u kotlíku s jejím připáleným obědem někdo naříkal. Sandře to všechno došlo. Tenhle někdo připálil své houby tam v lese a šel za její vůní hub „Ahoj,” pronesla první větu po tak dlouhé době.
Dívka měla dlouhé hladké bílé vlasy, které sahly až k jejímu pasu. Oči měla modré jako obloha, když svítá. Na sobě měla dlouhé ladné šaty, které zvýrazňovaly její útlé tělíčko. „Nebreč.” chlácholila ji Sandra. Dívka si utřela slzy a zahleděla se na ni. „Co tu děláš?” řekla až to skoro znělo hloupě. „Já?” Sandra nevěděla, kdo to je ani nic. „Bydlím tu.” Tahle odpověď byla asi jasná přesto nová. „Aha”.
„Jsem tak sama a nemám nikoho.” Oba hlasy vytvořily silný tón osamění. A to byl začátek nového přátelství.
Čeperová Kateřina, 5. C