JASMÍNA JOHANESOVÁ (ŘÍJEN, LISTOPAD)
Kapitola II. Upírka
Říjen začal netradičně. Teplota na našem venkovním teploměru ukazovala 25°C. Listy stromů se ne a ne zabarvit do pestré červené, slunéčkově, žluté či pomerančové. Tak jsem se obarvila alespoň já. Ale abych zase nepředbíhala. Musím vám přeci dopovědět, jak to dopadlo s Vincentem.
Celé letní prázdniny jsem pročítala dívčí romány, abych s příchodem do devítky věděla, jak na kluky. Ovšem žádná větší moudra jsem v nich stejně nevyčetla, a proto jsem to s Vincentem skončila, jak jsem vylíčila v předchozí kapitole. Balení kluků mi prostě nešlo. Asi nejsem ten typ holky, co se ustavičně podbízejí klukům jako některá děvčata od nás. Ale s Vincentem jsme si upřímně promluvili. Řekl mi o své orientaci a náklonnosti ke stejnému pohlaví a já se s tím musela smířit. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že mohu mít nejen nejlepší kamarádku, ale i nejlepšího kamaráda. Brala jsem to už jen jako prchavé poblouznění a nyní jsou z nás velcí přátelé.
Má nová image ho doslova nadchla. A teď se k tomu konečně dostávám. Po zhlédnutí v kině upírské ságy jsem se rozhodla nadobro zbavit blond hřívy. Zbláznila jsem se do havraní černé. Mámu málem trefil šlak, jak poznamenala při vstupu do mého pokoje. Černá barva mě úplně změnila k nepoznání. Hlavně výraz ve tváři. Vynikli mé zelenohnědé oči a lícní kosti. Najednou jsem si připadala jako úplně nový člověk. Holky jistě pochopí, že s příchodem nové image se musel změnit i můj šatník. Jen jaksi táta pro tyhle věci neměl pochopení. V takovém případě se pokusil o vysvětlení Vincent a táta měl pocit, že se zasekl v jiném století. Nakonec, ač nerad, vysázel na stůl pár stovek. Má vděčnost Vincentovi neměla hranice vděčnosti. Mamce jsem to vysvětlila po žensky: „Mami, přece musíš pochopit, že když si chci pěstovat image upíra, nemůžu nosit růžová trička nebo fialové kalhoty.“ Mamka si zřejmě vzpomněla na svá školní léta za dob totality a jen se pousmála. Brala jsem to jako souhlas. Tak kde začít. S Vincentem jsem vymetala kdejaké obchodní centrum v Praze, a když jsem měla pocit, že tašky praskají ve švech, vraceli jsme se vlakem zpět do našeho benešovského městečka. Další den jsem stála před zrcadlem v novém ohozu. Zkoumavě prohlížím zblízka svou pleť a usoudila jsem, že to bude chtít vyhýbat slunečním paprskům, což by v tomto podzimním období neměl být problém. Sluníčko během tří dnů bylo pryč a přišly lijáky.
Do školy jsem šla tajuplně zahalena šátkem a deštník držela před sebou, aby nikdo neviděl můj obličej. Neboť s černými vlasy muselo přijít nové líčení. Na očních víčkách kromě černé linky, protažené směrem ke spánkům, zářily ještě tmavě šedé stíny a hustě nalíčené řasy černou řasenkou. Na rtech pochopitelně červená rtěnka. Byla jsem trochu nesvá, zda-li to není moc, ale při listování máminým časopisem Cosmopolitan jsem viděla X modelek podobného typu, jako jsem nyní já a říkám si: „Risknu to.“ Vždyť mi bude v listopadu patnáct. Před školou už netrpělivě přešlapovala Heduš, která do té doby nosila na hlavě přírodní zrzavou barvu. A jak se vyjádřila k mé nové image poté, co jsem před ní zavřela deštník a sundala z hlavy šátek? „Ty vole, Jasmíno, tobě to sekne.“ Její slova nemusím komentovat. Znělo to prostě od srdce. Má černá sukně, černá hlava, tmavě šedý top, kotníkové boty na podpatku s obrovským deštníkem po prababičce a nové líčení vyvolalo ve spolužácích vlnu rozpaků. Někteří si klepali na čelo, ael třeba Kamila Rychtová zírala se závistivým zaujetím, že již není středem pozornosti naší třídy. To je zrovna jedna z těch holek, co se u nás ve třídě podbízí klukům a nechá si říkat „Kamilotka“. A na její emailové adrese se nachází „Kamilotka lolitka“. To jsem se jen úsměšně zachichotala, neboť vystřídala půlku kluků z naší třídy a to nepočítám, co měla kluků mimo naši školu. Veškeré klevetění spolužaček mě nechávalo chladnou. Věděla jsem, že pokud bych přestřelila, Heduš by mi to na 100% řekla. Pokud šlo o upřímný názor, nebrala si servítky zrovna jako já. A když mě Heduška okoukla ze všech světových stran, nezklamala. „Ty bláho, holka, to má styl.“ Pomohlo to mému sebevědomí. Cítila jsem se tak krásně jiná. Heduš byla prima holka a její poznámce: „Koukám, že tě budu muset do kina vytáhnout do kina častěji!“, jsem se od srdce zasmála a popadla mě mánie, že i z ní musím udělat nového člověka a najít jí nový styl. Chtělo to něco, aby se jí rodiče doma nelekli. Moje máma, ač byla poněkud šokovaná, nebyla staromódní. Spíše se jí dotklo, že celou tu proměnu jsem s ní nekonzultovala a nemohla ji sdílet se mnou. Já měla strach, že to nepochopí, i když spolu vycházíme báječně. Návštěvu kadeřnice jsem zamlčela všem. Byla jsem rozhodnutá a nepotřebovala bych žádné rozmlouvání. Táta byl hodný, ale flegmatik, zavrtaný do svého oboru chemického vědce, takže černá hlava sem, žlutá hlava tam, to ho nechávalo zcela chladným. Zamyslel se jen v případě dožadování se peněz anebo když maminka začala o miminku. Mamka žadonila o další přírůstek do rodiny, ale podle táty miminko nepřicházelo v úvahu, přece by ho to rozptylovalo od vědeckého bádání. Heduš měla velice přísné rodiče. Stopadesátkrát musela volat domů, když jsme šly na dvě hodiny ven. Heduš dokonce i v kině během promítání chodila na WC volat domů, až se paní uvaděčka obávala, zda není nachlazená na močové cesty.
Domluvily jsme se, že Heduška přijde v pátek k nám a vymyslíme jí nový styl. Pátky byly naše. Její rodiče chodili pravidelně do divadla, na večeře, do kina, takže se nemusela co hodinu hlásit. Domluva zněla, že jako velké dámy navštívíme kavárnu nedaleko náměstí. Doslechly jsme se, že je tam nějaký nový číšník na brigádě a prý je mladý. Heduš vždycky, když měla něco za lubem, tak se šibalsky culila jedním koutkem rtů.
Konečně je pátek. Připravila jsem pro svou kamarádku nějaké ty hadříky. Muselo jít všechno pozvolna kvůli Heduščiným rodičům. Topík černo-červený, černé kalhoty na tělo. Abych je trochu vyšvihla, vyšila jsem na nich různé ornamenty. Bylo to vskutku něco nového. Ne, že bych se chvástala, ale se svou prací jsem byla spokojena. Heduš přišla přesně. Hodiny v obývacím pokoji oznamovali 18h. Mohlo se začít s převtělováním mé nejmilejší kamarádky. Strašně jí to seklo. Vyrazili jsme do kavárny. Vysvlékla jsem si černý dlouhý kabát a elegantně si sedla a přehodila nožku přes nožku. Posadila jsem se tak, abych co nejlépe viděla na bar. Doma jsme s Heduš nacvičovaly nejrůznější svůdné grimasy. Dlouho jsme se tak nenasmály, jak to vypadalo směšně. A bylo to zcela zbytečné. Když Heduš vyprskla z úst údivem čaj, co jsme si objednaly u servírky, zamířila jsem oči stejným směrem. Můj pohled k barovému pultu zůstal kamenný. „To snad ne!“, zmohla se Heduš na výstižnou větu. Ten mladý nový číšník byl Hedviky starší bratr. „Já omdlím“, dodala ironicky. Takže je vám opět jasné, jakou mám na kluky smůlu. Žádná zamilovanost se nekonala. Hedviky brácha zde chodil tajně na brigádu, aby to rodiče nevěděli.
Láska přijde, ovšem ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Z kavárny jsme obě otrávené šly sklesle domů, každá svým směrem. Můj obličej byl zahleděný do země. Počítala jsem cestou domů každý kamínek na chodníku. „BUM“. „Nemůžeš dávat trochu pozor!“, ozvalo se přede mnou, když má hlava narazila do nádherného kluka. Okamžitě mě polila vlna zatmění. Když jsme hleděli jeden druhému do očí, nezmohla jsem se na nic jiného než…
Ale o tom zase příště. Teď si jdu snít. A taky si něco přát, za týden mám narozeniny a můj seznam ještě není dostatečně dlouhý.
KONEC II. KAPITOLY
(Pro školní časopis Labyrint – Vlaďka Maková Sobotková)