Caroline už nebaví jen tak stát v koutě a jde se napít. Když se ke mně vrátila, měla v ruce růžový kelímek. Tento kelímek měla spousta lidí a ti se chovali dost divně. Najednou mi Caroline řekne: ,,Nějak se mi motá hlava, je mi špatně.“ Koukla jsem se do kelímku a zjistila jsem, že to, co pije Caroline, je vodka. Nedivím se, že je Caroline špatně, za celých šestnáct let neměla žádný alkohol. ,,Nechceš jít domů?“ zeptám se Caroline. Ale ta se jenom ušklibně a řekne: ,,Přišla jsem, abych ti to tady užila. Nikam nepůjdu!“ Bylo mi jasné, že to z ní mluví ten alkohol, ale raději jsem ji nechala být, což byla očividně chyba. Caroline se rozběhla přímo doprostřed parketu a začala tančit s nějakým klukem. Já jsem vyšla z domu a byla asi deset minu venku, protože z té hlasité hudby mě už bolela hlava. Když jsem se vrátila dovnitř, Caroline nikde. Najednou jsem uslyšela, jak venku startuje auto. Vyběhla jsem ven a viděla, jak odjíždí dodávka, ve které je i Caroline. Hned mi blesklo, že jen tak nás nepozvali. Jen si z nás chtěli udělat srandu a vypadá to, že právě Caroline je střed tjé zábavy. Teď jsem nemohla jít domů. Moje kamarádka je pryč a nedojde domů. Vyrazila jsem do města. Už byla tma, nebylo moc vidět, jediné, co mi pomáhalo hledat, byly pouliční lampy. Po hodině chození ve tmě po děsivých ulicích jsem uviděla přesně takovu dodávku, ve které zmizela Caroline. Byla odemčená, ale má kamarádka tam nebyla, takže jsem musela v hledání pokračovat. Bále jsem se čím dál víc, bádla jsem se tmy, bála jsem se svých myšlenek, že nenajdu svoji jedinou kamarádku. Děsily mě všechny vzuky… Už jsem se chtěla obrátit a jít domů, ale v tom okamžiku jsem uslyšela zvuk, který jsem celou cestu neslyšela. Pláč!
,,Caroline musí být někde poblíž,“ pomyslela jsem si. Najednou v dálce uvidím na zemi sedící osobu, a tak se k ní rozeběhnu. Je to Caroline, konečně jsem ji našla. Koukla se na mě, zvedla se ze země a objala mě. Beze slova jsem ji vzala za ruku a vedla ji domů. Po cestě mi řekla, že to nebylo ona, kdo řídil. Odvezla ji Header se svou partou, a když ji vyhodili, jenom se jí posmívali, jak je hloupá a že k nim nikdy nezapadne. Vzala jsem Caroline k sobě domů. Přece bych ji nemohla dovést k jejím rodičům opilou. Ale když jsem otevřela dveře, stáli za nimi mí rodiče. Hned se do mě pustili: Co si o sobě myslíš? Přijdeš si domů o půlnoci, porušíš zákaz a ještě k tomu k nám vedeš svoji kamarádku?!“ Táta přistoupí ke Caroline a hned si všimne, že je opilá. „Moc se omlouvám, potrestejte si mě, jak chcete, ale Caroline musí být u nás. Dost si toho dnes prožila a domů by to nezvládla,“ řekla jsem se skloněnou hlavou. Rodiče byli stále naštvaní, ale viděli na mně, že mě to moc mrzí a že jsem aspoň dostala dost velkou lekci. I přes to všechno mi rodiče dovolí, aby u nás Carolině přespala. „Tresty budeš dostávat průběžně, tohle je ost velký přečin a zasloužíš si dost trestů,“ řekl táta. „A teď běžte spát““ dodala máma.
Následující den přijela mamka Caroline, aby si ji vyzvedla. A já dostala svůj první trest, ten nejhorší. Musela jsem uklidit bratrův pokoj. A toho vyplývá: Raději poslouchejte své rodiče!
Kristýna Šustová 9.B