ALALIE-ČÁST č.2
Byl to právě rok od chvíle, kdy Alalie spatřila poprvé Alexe na tržišti. Cítila se zvláštně. Splíny ji provázely na každém kroku, avšak když zahořela touhou a poznala, co je opravdová vášeň, splín se stal jen stínem na stěnách, které za sebou nechávala pokaždé, když vykročila z domu rodičů ve Vídni. Otec Alalie si vedl jako ředitel slavnostních vozů železničářů velmi dobře. Maminka se vrhla na zahradničení. Před domem byla malá předzahrádka a nikdo se o ni příliš nestaral. Avšak maminka v tom našla zalíbení a vypěstovala zde několik pnoucích růží i jiných okrasných květin a túje při vchodu byly sestříhané d krásných tvarů. Otec to při jeho postavení neviděl rád, ale přimhouřil oko, když viděl, jak je jeho žena šťastná při této činnosti. Nájemníci v domě byli okouzleni, co paní Stuartová dokázala. Jinak zvenčí pochmurný dům se stal téměř rozkvetlou zahradou, kde už jen chyběla nějaká ta socha či malá kašna s fontánkou, a bylo to jako při vstupu do zámku.
Vánoce na sebe nenechaly dlouho čekat a Alex již byl pravidelným hostem v rodině Stuartů. V ten sváteční den, kdy září stromek v rohu pokoje, stoly se prohýbaly pod tíhou džbánů vína a tradiční sváteční hostiny. Alex dorazil již odpoledne. Donesl na uvítanou koláč, což bylo velmi neobvyklé: “Má matka Vás nechá pozdravovat a posílá tvarohový koláč se zavařeninou, který sama pekla.” Alalie se usmívala, maminka přikývla a dodala při odchodu do kuchyně: “To je od Vaší matky velmi milé, necháme děkovat.“ Po dobrém a svátečním jídle byla na řadě procházka a návštěva kostela. Lepší dárek od Alexe si nemohla Alalie přát. Čtyřdenní výlet do hor.
Odjížděli za dva dny vlakem a poté dostavníkem. Alalie hleděla z okénka dostavníku a netušila kolik krásy rakouská země skrývala. Bydleli v horské chatě stroze zařízené, ale ta příroda ji uchvátila. Připomnělo jí to domov, odkud pocházela. Když Alex viděl, co tato změna prostředí s jeho milou dělá, tak po návratu zpět do Vídně se osmělil a požádal rodiče Alalie o ruku. Byly to dlouhé zásnuby, neboť maminka Alalie jim chtěla dopřát více času, aby se dobře poznali. Po dvou letech, v den, kdy měla Alalie narozeniny, se konala velkolepá svatba. Otec Alalie na ní šetřil velice dlouho. Nevěsta měla ušité svatební šaty na míru podle poslední módy ze světle modrého hedvábí, které si sama vybrala. Tato barva byla velmi netradiční, ale nevěstě k jejím černým havraním vlasům a modrozeleným očím to velmi slušelo. A svatební dar? Alex dostal od svých rodičů dost peněz na to, aby koupil dům. Bylo to překvapení pro Alalii, která si myslela, že už nic krásnějšího v jejím životě, který tolikrát chtěla opustit, neprožije. Avšak kromě milujícího muže ji čekalo něco, co ji doslova vyrazilo dech.
Svatební cesta byla dlouhá, a když konečně byli na místě, Alalie nevěřila svým očím. Alex ji vzal do milovaného Bavorska, a co víc, koupil zde pro ně zpět dům, ve kterém vyrůstala. Byla tak ohromena, že po tolika letech, kdy měla svázaný jazyk, vykřikla: “Náš dům!” Tímto dnem Alalie opět začala mluvit a tak moc si vychutnávala ta nádherná slova jako příroda, dům, láska, hory, dítě… Ano dítě, které již nosila pod svým srdcem. Dítě neslo jméno po svém otci. Byla to holčička Alexa. Otec své prvorozené holčičky byl šťastný, že udělal správnou věc, která Alalii uzdravila. Ta od onoho dne strašně ráda četla jejich dceři pohádkové příběhy a Alexovi po večerech předčítala historické romány, ale i své vlastní básně. Bylo jich nesčetně a další neustále přibývaly. Byly plny lásky, štěstí a vášně. Později je vydala jako uznávanou sbírku poezie. To dětství, co Alalii zahalilo do temnoty, bylo pryč. Nyní prožívala znovuzrození a to jí vydrželo až do samého stáří po boku milovaného manžela a jejich čtyř dětí, na které byli náležitě pyšní.
KONEC
(Pro školní časopis Labyrint: Vlaďka Maková Sobotková)