NOVÁ LÁSKA V MUZEU I.
Napsala: Vlaďka Maková – Sobotková /pro Labyrint: školní časopis/
V muzeu nastal poprask a zmatek. Alarm drnčel jak o závod a v přítmí muzea se odrážely stíny na stěnách, které se hýbaly sem a tam. Vyděšení nevítaní návštěvníci nevěděli, co teď.
„Valerie, Kamilo, dělejte! Za chvilku jsou tu policajti!“ pokřikuje zoufalým hlasem Sylvie, která má otce na vysoce postaveném místě zdejšího městečka. Kdyby zjistil, že se vloupala v noci do muzea, to by byl nářez, což je slabé slovo.
Než se děvčata dostala s baterkami v ruce k hlavnímu vchodu, už na ně čekala policie. Ale Sylvie nikde. Valerie s Kamilou se otáčely, ale policii ani při výslechu neřekly, že tu byly tři. Opravdové kamarádky, to se musí nechat. Sylva zatím zůstala ukryta pod schodištěm a bála se pohnout, aby se alarm znovu nespustil. Netušila, že se objeví „spřízněná duše“, která alarm vypnula.
Během několika minut uviděla světlo, stíny a uslyšela kroky. „Duchové neexistují, duchové neexistují…“ ujišťovala se Sylva stále dokola. „Příště si vezmu plíny,“ pomyslela si, jak moc měla nahnáno. Kroky se stále přibližovaly. Sylva se klepala, až bylo slyšet cvakání zubů. „Mít protézu, tak mi snad vypadne,“ utěšovala se drobnými vtípky.
Kroky byly tak blízko, že raději zavřela oči ze strachu, že uvidí ducha. Kroky utichly. Otevřela nejprve pravé oko, pak levé. Spadl jí kámen ze srdce. Stál před ní kluk, se kterým ještě loni chodila do deváté třídy.
„Aleši, ty jsi mě vyděsil! Co tu děláš?“ Sylva zhluboka a hlasitě oddechla. Aleš nasadil přísný výraz: „Já tady bydlím, ale co tu děláš ty? Kvůli tobě se spustil alarm a probudil celou naši rodinu včetně návštěvy policie? Víš o tom, že je jedna hodina v noci?“
Sylva se zastyděla. V 16 letech dělat takové pitominky. Aleš nepřestal s výtkami: „Bohatá holčička neví, jak na sebe upozornit, co?“ Zamračil se ještě víc, chytl ji za rukáv a vedl po schodišti dolů. Věděl, že bude někde schovaná, protože když policie mluvila s jeho otcem, zaslechl jména Valérie a Kamila. Došlo mu, že ta třetí do party nebude daleko.
Protože policie ještě obcházela kolem muzea, vedl Aleš tu zlobivku jinou cestou. Jistě by byla nerada padla do jejich rukou. Otec by ji přinejmenším roztrhl. Byl to „velký pán“ malého města, jeho místo bylo vedle starosty. Vousy jako Krakonoš a čelo stále zamračené, že člověk nevěděl, jakou má zrovna náladu.
„Pojď se mnou, než policie zmizí,“ pobídl rázně Aleš Sylvu, která se zastavila a vyděšeně hleděla na sklepní schodiště, kam ji Aleš vedl. Bylo tam lano a celu s nápisem „Vstup zakázán“. Sylva neměla ani tušení, že se sklepením dá projít až do zahrady, kde stál malý, téměř až pohádkový domek, ve kterém bydlí Aleš spolu s rodiči a mladším bratrem.
„Netušila jsem, že za zdmi muzea může být takové krásné místo,“ usmála se Sylva. Malé lucerničky osvětlovaly zahradu, jež tím nabyla na romantičnosti.
„Táta zde dostal práci a nabídli mu i bydlení. Máma to nadšeně uvítala, zbožňuje zahradničení a je tu klid,“ opětoval Aleš úsměv Sylvě. Posadili se na houpačce v zahradě a šeptem si vyprávěli. Zavzpomínali na základní školu, na vylomeniny, které dělali učitelům, a dusili smích, aby znovu nevzbudili Alešovy rodiče.
Když se zdálo, že je čistý vzduch, vyvedl Sylvu ven zadní brankou. Ani jednomu se najednou nechtělo loučit. Nastalo trapné ticho a jejich pohledy se setkaly. „Tak, tak…“ koktal Aleš „se třeba zase někdy stav, ale v nějaký normální čas,“ usmál se.
„OK. Nebo ty zavolej!“ Sylva podává Alešovi telefonní číslo svého mobilu, který načmárala na lístek z autobusu tužkou na oči.
„Fajn, díky,“ uculil se Aleš, dal lístek do kapsy a zamkl za Sylvou branku.
Sylvie se potichoučku protáhla mezi zahradními dveřmi, aby nezavrzaly a nevzbudily rodiče. Když procházela zahradou, krok co krok se rozsvěcovala světelná čidla. Opět měla plné kalhoty. V duchu děkovala, že nemají psa, ten by dozajista vzbudil všechny, a to včetně sousedů.
„Hlavně ať se nevzbudí otec,“ mumlala si po schodech cestou domů. Když zaklapla dveře svého pokojíčku, ucítila úlevu, ale i únavu. Její budík na nočním stolku ukazoval skoro čtyři hodiny ráno. Usínala a měla plnou hlavu Aleše.
KONEC I. ČÁSTI