Sandra a Nikola se vydaly podél potoka. A jelikož víte, jak hrozně vyčerpávající to bylo, přeskočím dlouhou cestu a bludiště tunelů. Dívky stály u dubových dveří. Tentokrát za kovovou kliku zatáhla Nikola. A bylo odemčeno. U stolu s papíry seděl na rozvrzané židli kouzelník. Pročítal, podepisoval a dopisoval na horu papírů. Ani se na ně nepodíval a už věděl, že tam jsou. „Svůj úkol jsi, Sandro, zvládla skvěle. Mír je podceňován. Proč jste tu ale teď?“ chtěl vědět. „Jak víte, co se předtím stalo?“ obořila se na něho Nikola. Nerada si připomínala své chyby. Navíc sice už byla obrácena k dobru, ale sebeovládání jí moc nešlo. „Jsem kouzelník.“ odvětil. Načmáral něco na poslední papír a zvedl se ze židle. Zakymácela se a na padrť se rozpadla. Kouzelník vzdychl, máchl rukou a židle se opět poskládala, pak jakoby nic se obrátil zpět na dívky. Oběma nezkušeným čarodějkám to zajiskřilo v očích, jestli je někdo, kdo ví, jak obnovit růst bylin a zeleně, byl to on. Posadil se do houpací židle a děvčatům pokynul, aby si sedla na pohovku. Na klínech se jim objevily hrnečky s teplým čajem. Sandra se trošičku naštvala, že se jí takového uvítání minule nedostalo. Čaj byl výtečný a tak se spokojila s tím, že ho dostaly alespoň teď.
„Proč tu jste?“ chtěl vědět čaroděj. „Víte, všechny rostliny uschly. Na stromech není ani list a na lukách ani stéblo trávy.“ vysvětlila Sandra. Vždycky, když se kouzelník na něco zeptal, musela Nikolu kopnout, aby mlčela. Nechtěla, aby byla na čaroděje hrubá. On pokýval hlavou. Dlouho mlčel a přemýšlel. Pak, jako by se mu nad hlavou rozsvítila žárovka. Běžel ke stolu a chvíli šátral v papírech. Pak se spokojeně vrátil se starým pergamenem. „Tady to je.“ usmál se a začal číst.
Když dobro se zlem ruku v ruce půjdou,
sešlou sem bohové hrozbu zlou.
V čem to spočívá?
Pět minus tři nejsou vždy dva.
Když zeleň svět opustí,
musí se vás sejít víc.
Kouzelník dočetl a tón jeho hlasu ještě dlouho zněl v místnosti. „Já to nechápu.“ zakňourala Nikola a uštědřila si bolavé kopnutí od Sandry. „Daleko častěji jsou informace mnohem víc nejasné.“ vysvětlil čaroděj. „Já to chápu.“ usmála se Sandra. Kouzelník se usmál. Nikola se nadechla na další protest. Zarazila se však, když jí Sandra opět kopla. „Nemusíš se za ní stydět. Vždycky, když člověk zkusí něco lepšího, trvá než si zvykne. Radši jí to vysvětli.“ obořil se na Sandru muž kouzelník. „My dvě jsme pochopitelně málo, musí nás být víc.“ vysvětlila suše Sandra. „Jen vědět kolik.“ vzdychla. Pak všichni mlčeli a četli ze starého pergamenu pořád dokola, až text uměli zpaměti. Ale ani moudrý čaroděj nevěděl o nic víc, než vy. Nakonec se museli rozloučit, že se zítra zase sejdou.
Ano, byla to dálka, ale kouzelník u nich v chatrči vytvořil kouzelný portál, který vedl rovnou do jeho domečku.
Čas plynul, skoro každý den chodily čarodějky za kouzelníkem a stále si četly svitek papíru. Také občas vyrazily na pole a z toho, co zbylo, si něco schovaly. Kukuřici, mrkev a tak dál. Jenže dny utíkaly a přišly další a další. Za chvíli už nezbyl ani lísteček rostlinky. Přišly temné časy. Zásoby začaly docházet.
Sandra a Nikola šly jeden večer spát. Nikola brzičko usnula. Sandra si ale každý večer před spaním začala jako básničku opakovat text. Přeříkala si ho v naději, že se dozví víc. Ale nic. Zavřela oči a už a usnula.
Druhý den jí to ale konečně došlo…
Kateřina Čeperová, 5. C