Dne čtyřiadvacátého tohoto měsíce
léta páně dvanáctého na svatého Jiří
zabloudili jsme do Pěnkavova dvorce
bádati, jak žili rytíři.
Přivítal nás Václav zvaný Karel
a libě o svém životě nám vyprávěl.
Dětstvím a mládím proplul s vtipem
ke čtyřem manželkám přiznal se s klidem,
potomků prý dvanáct, možná i více
prozradil na sebe, lehce se rdíce.
Poté sňal ze sebe sváteční šat
a jal se nám neznalým vysvětlovat,
co rytíři do boje musí míti
chtějí-li i po bitvě naživu býti,
neb věru dočká se pomoci boží
jen ten, kdo svému tělu poctivě slouží.
Jak přiveden byl Karlův kůň,
naň vyskočil a předvedl svůj bojový um.
S vybranou fraucimor na to s chutí hodoval
však bystrým okem dění bedlivě sledoval
zda jeho poddaní plní své povinnosti,
aby namleté mouky bylo dosti,
pradleny nezanedbaly špinavé prádlo,
též o koně a skot bylo dobře postaráno.
Jak vidno znalostí získali jsme dosti
včetně zkoušky dospělosti.
Při loučení dostali jsme svolení
poctít svou návštěvou dvůr příštím rokem
neb bude tu pobývat Rudolf II. S celým svým dvorem.
Reakce Karla IV. na báseň:
"Vidím, že v království Českém vynachází se hrubě mnoho lidu veršotepného. Což lahodí uchu našemu císařskému a rozveseluje mysl naší královskou. Rád naslouchám minesengrům, truvérům, minstrelům a jiným rozkošným krasomluvcům. Rádi vás přivítáme v jiných dobách v našem dvoře, jež zove se Pěnkavův."